Moje první výstava! Nejela jsem sama, ale díky kamarádce s autem, jsme vyrazily – tři vystavovatelky – brzy ráno z Ostravy. Parkování v Olomouci bylo skvělé, výstavní hala prostorná, pěkná.

Kamarádka Evička o mne pečovala a já pomalu rozložila své dílo na ubrus stolečku 50x100 cm. Všichni vystavovatelé v hale pečlivě připravovali své stoly a chystali se na první zákazníky. Plné stoly krásných drahých kamenů, různých druhů šperků a komponentů k dalšímu tvoření.

V 9.00 přicházeli. První obdivovatelé a ctitelé mineralogie a šperků. Bylo krásné pozorovat, kudy se ubírají jejich zájmy. Bylo z čeho vybírat.

I po mém stolečku zdálky pokukovali, pak se i přibližovali. A když jsem promluvila, koukali už ze vzdálenosti 30 cm. Drtivá většina prohlížela moje šperky s obdivem a otázkou v oku – cože to je? S technikou elektroformingu se ještě nesetkali. A tak jsem povídala, vysvětlovala, ukazovala a oni žasli a přáli hodně štěstí … Nu osvěta je důležitá.

Kamarádky vpravo i vlevo prodávaly, balily balíčky a jejich stoly byly stále obklopeny zákazníky. Můj obdivovateli.

Odpoledne se stal zázrak. Paní si jeden měděný šperk vyzkoušela (s šugilitem) a rozhodla se jej zakoupit. Nedovedete si představit „první křest“ prodejce. Panika. „Já prodávám první šperk, kde mám krabičky, kde mám návod na údržbu šperku, kde pár slov o kamínku?“ Domácí příprava byla pečlivá! Velká taška pod stolem absolutně nechápala co hledám … Paní se klidně dívala a čekala na svůj šperk. Zkrátím celý obřad. Kamarádka šperk dala do své krabičky i do silonového sáčku a paní poděkovala a s úsměvem odešla. Seděla jsem na židli a ještě se vzpamatovávala z minitrapásku a velké radosti současně.

Kamarádka se smála. „Ty v sobě nemáš nastavený prodej! A to je také nutné se naučit!“ Zajímavé poznání.

Druhý den jsem pomalu balila zboží a chystala odchod. Najednou přiběhla udýchaná mladá paní a volala: „Vy už to balíte? Já bych moc chtěla tu větvičku jívy. Máte ji ještě?“ Měla jsem a uklidňovala ji.

Sledoval nás její malý chlapeček.

„Tomášku, nemáš ještě nějaké penízky v peněžence? Maminka ti to doma hned dá …!“ První reakce hošíka nebyla příznivá a tisknul sveřepě peněženku na hrudi. Pak vysypali obsah na stůl. Ještě chybělo. Paní odmítala mou nabídku, že větvička už může být její …

„Neutečte mi, prosím …“ a běžela ještě do auta v naději, že v palubní desce mohou být nějaké drobné … Přinesla … Víc už nikde nebylo a s díky tedy přijala mou „levnější“ nabídku – Jíva už je její. Obě jsme byly šťastné. A chlapec bude doma určitě také.